Co se používalo na slaněné vodiče před dutinkami?

ocinovani

Procínování a pokud bylo pod šroubek, pak pěkné očko. Na dnešních plastových kabelech to jde snadno, ovšem na gumových to bylo horší, slaněné vodiče bylo nutné většinou i mechanicky očistit. Jako starej praktik cínování a očka používám dodnes a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by takto provedený spoj vyhořel. A to jsem víc jak 30 let dělal revizáka a viděl a opravoval toho hodně.
Ovšem pouze zkroucená licna, takových vyhřátých, nebo utržených spojů jsem viděl a opravoval víc. Hlavně na "amatérských" prodlužkách, nebo u amatérské výměny zásuvkové vidlice výkonnějších spotřebičů (žehličky, vařiče, el. topidla a podobně).

Pro náročnější aplikace omotání drátkem. Buď se vytáhl jeden nebo dva z té licny nebo zvláštním cínovaným, pro obranu a letecký průmysl niklovaným drátkem. Normálně se to ale kroutilo, dutinky, lisovací očka, fastony nikdo neznal. Kdysi za komoušů servisák ze Západního Německa (to bylo samo o sobě neobvyklé, západní stroje mělo dovoleno jen pár klíčových fabrik) chtěl od elektrikářů "kabelschuhe" a všichni na něj zírali jak vyvorané myši

Já byl koncem šedesátých let technologem v TOS Olomouc a měl jsem na starosti i elektromontážní středisko. Vyráběly se zde strojní frézy (tuším že to byly typy -FA3, FA4) a vyjímečně se dodávaly i na "západ" do NSR a Švýcarska. Rozvaděče, pro tento vývoz, se přestrojovaly místo našich běžných, na přístroje Siemens. Propojování se provádělo všechno slaněnými vodiči SY od 0,75 do 16 mm2. A používaly se kabelová očka a řadové svorkovnice. A veškerá ukončení těchto slaněných vodičů, jak do svorkovnic, na svorky přístrojů, tak i s kabelovými očky, se pájelo cínem v malé pánvičce, která obsahovala cínovou "lázeň". A to dokonce i pro tento vývoz.