Spojení hliníkových vodičů
Dobrý večer,
Měl bych na Vás obrovskou prosbu s řešením následujícího dilematu. Předem upozorňuji, že k rekonstrukci elektroinstalace dojde, jakmile našetřím dostatečné finance na realizaci projektu, který zadám spolehlivé firmě.
Aktuálně se potýkám se spojením dvou vedených hliníkových kabelů vedených ve stěně. Lze toto realizovat za pomocí WAGO + pasty a jak je toto řešení spolehlivé? Nebo máte lepší řešení? Tyto kabely bych nerad jakkoli ohýbal a proto bych byl rád kdyby zůstali ve stejném rozpoložení jako přiložený návrh.
Děkuji za pomoc,
Honza Hálek
Jak jsou ty dráty silné? Jinak WAGO a kontaktní pasta je standardní řešení, pro tenké dráty (do 16 mm^2) tu sotva vymyslíme něco lepšího.
Teď bych kecal, ale počítám něco okolo 2-2.5mm v průměru. Ptám se především také proto, že jsem se dnes setkal s názory, že wago svorka v případě kontaktu s alu může vyhořet. Ale nemám s tím osobní zkušenosti. Děkuji za radu.
Vyhořet může
ale ta pasta by tomu měla zabránit. Mj. chrání před elektrochemickou korozí, že se tam nedostane vlhkost. Pružinová WAGO svorka zase kompenzuje creep (tečení) hliníku a deformaci způsobenou rozdílnou teplotní roztažností, čímž se riziko vyhoření zase snižuje. Dobře udělaný spoj bude prakticky úplně bezpečný, pro tyhle dráty je to úplně ok, jen nepoužij příliš velké svorky (se silnou pružinou) aby ten drát časem neuštíply.
Teď jsem z toho trochu zmaten. Jednak je to standardní řešení, které však může vyhořet bez použití pasty. Řekněme, že pastu použiji. Je toto řešení bráno z hlediska bezpečnosti jako akceptovatelné? Přeci jen budou vodiče zazděné a řešit za dva měsíce proč mi ve zdi vyhořela svorka nechci.
Děkuji,
Honza
Pokusil jsem se v žertovné nadsázce napsat, že bez pasty to může třeba za dvacet let vyhořet (už jsem viděl krabičky s hliníkovými dráty dělané "po staru", které byly celé zčernalé teplem a neměly daleko k požáru). S pastou bych se toho vůbec nebál.
Spoj hliny po vmačknutí skrutky do Al kábla je chránený pod touto styčnou plochou pred koróziu, teda sa hliník v spoji nerozpadá.
Na hliníkové spojenia musia byť špeciálne spoje. Napríklad meď s hliníkom v svorke je čistá smŕrrrť. Ideálna svorka by bola zase len a len celohliníková prípadne chrom-vanadiové, tuzexové, americké, kapitaľistické, západné protisociaľistické antikoro.
To, či si videl je chyba preťažtovania kabeláže vysokým odberom prúdu, na ktorý nie sú hlinené vodiče stavané, prípade sú situované vo vlhkom priestore v nevhodných krabiciach.
V bežnom domácom, celoročne okurovanom interiéri s bežnou vlhkosťou, Al pod krabicami nekoroduje. Aj po dvadsiatich rokoch je odbužírkovaný kábel lesklý.
Lenže v tom čase, za obdobia "zľatých komunistov", sa robila čistá partizánčina, čo sa ukradlo, čo sa vykšeftovalo za flašku.
Preto dole píšem, ako sa dá horúcim, roztopeým asfaltom dokonale ochrániť takýto odbužírkovaný Al spoj, aby vydržal takmer večne.
Není to úplně tak. Problém hliníku je creep, jinak řečeno, šroubky se musí každých pár let dotahovat, jinak narůstá přechodový odpor, roste teplota spoje, ten se zahřívá, creep se urychluje a tímto jest zavedena kladná zpětná vazba a krabička jednou vyhoří i při jinak dovoleném proudu. Tohle právě řeší ty WAGO (nebo jiné pružné svorky), případně u větších průřezů vodiče nalisované koncovky (to se používá pořád, pro silové kabely).
Koroze hliníku dotýkajícího se mědi je druhá věc, v suchu se jí nedaří a když se spojuje měď s hliníkem "přes železo" nebo přes podložky Cupal, je tento problém zažehnán. Ale dá se jí dobře zabránit i různými formami ochrany před vlhkostí, ať už různé izolace, nátěry, kompaudování (ten asfalt), vazelínové spojky nebo ta pasta namatlaná do svorkovnice.
Nejsem elektrikář, ale někdy před 40 lety jsem se bavil se starým elektrikářem a ten povídal, že když se za jeho mládí (před II. světovou válkou) začal používat jako vodič hliník, tak se každé očko zabrušovalo (aby tam byla ploška) a musela se pod hlavičku šroubu dávat podložka.