Preco su dnesni remeselnici taki divni?

Dobry den. Jen sem chtel rict ze s vami plne souhlasim! Dnesni doba je takova. Pak si na konec vse opravujem sami jak po remeslnicich tak i z duvodu predrazenych praci a Nedej Boze predrazenych nekvalitnich praci! Onehda jsem si dal auto castecne na lak, lak byl dobry ale ty montazni prace to byla hruza! Vse jsem si musel doladit a opravit po svem! ....a to nemluvim jen o autu, ja se snazim hodne veci priucit protoze doba je zla a muzu o sobe rict ze uz neco malo umim. Chce to chvilku strachu a nervozity ale vysledek je povedeny a clovek ma z toho radost ze to funguje!

Oni si neuvedomuju, ze takto sa pripravuju zbytocne o robotu, vodu som si po skusenostiach z bytu robil sam, malovanie uz nikdy nezverim maliarovi (byt sme si uz premalovavali sami), teraz premyslan nad dorobenim kachliciek v kupelni a na chodbach svojpomocne (aj ked nic k tomu nemam zatial), tie okapy si budem radsej robit tiez sam (snad to taka veda nie je) a ked uz budem uplne nastvany spravim si sam aj predny murik, maximalne si zavolam niekoho kto bude na mna dozerat.
Inak o autoservisoch by som mohol tiez bajky hovorit, snad som teaz konecne nasiel poctiveho mechanika. Auto chodi ako ma, cena sa mi zdala primerana a pocitovo som nemal dojem, ze ma chce obtiahnut o peniaze.

Vypadá to, že mají dost zakázek i na tu špatně odvedenou práci. Právě jsem se rozčílil - zaplatili jsme 12 tisíc za opravu klimatizace u oktávky, údajně nový kompresor a chladič, první dny byla zima, tak to nešlo pořádně vyzkoušet a teď, když jsou vedra, tak se ukázalo, že je klima stejně nefunkční, jako před opravou.

Jenom doplním: tak jsem to jel reklamovat a pan automechanik ještě doplnil jakési čidlo. Fungovalo to asi měsíc. Teď to pro změnu netopí.

Já si vybavuji článek ještě z totality, snad z dikobrazu - někdo si stěžoval, že chtěl od oupíbíej (OPBH), aby udělali do staršího činžáku nové vchodové dveře, stejné jako ty původní co už dosloužily. Byl odmítnut, že to oni neumějí, to že se musí obrátit na umělecké truhláře. Tak ten článek byl pak o tom, že obyčejní zedníci umějí stavět z panelů, na stavění z cihel jsou umělečtí zedníci a například dlaždiči umějí spravovat díry v chodnících asfaltovými záplatami, na dláždění kamennými kostkami jsou umělečtí dlaždiči.

Výňatek z klasika:
...Bývaly doby, řečnil, kdy člověk, který šil boty, říkal si švec. A nejen že si to říkal, měl to také napsáno na vývěsním štítu, kde vedle obrázku vysoké dámské šněrovací boty bylo napsáno třeba: Alois Krátký, švec. A ten pan Krátký, mistr ševcovský, sedával večer u piva a vedl takovéhle řeči: "Milej zlatej, když já vám ušiju nový boty, můžete v nich jít pěšky na pouť na Svatou horu a zase zpátky za jedinej den, a až se vrátíte, tak nebudete línej a přijdete mi poděkovat, i kdyby to bylo v deset hodin večer. Takový já šiju boty." Jak víte, povídal dále doktor Vlach, ševci vymřeli. Nestalo se to tím, že by na ně přišla nějaká nemoc nebo že je zničila Baťova továrna. Přišla horší pohroma. V příští generaci se z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů začal švec stydět za to, že je ševcem, truhlář, že je truhlářem, zámečník, že je zámečníkem. Syn mistra Krátkého pracuje na tátově verpánku v témže kumbálku, ale na firmě má napsáno: výroba obuvi. Já vím, rozčiloval se doktor, že kdyby jeho táta vstal z mrtvých, že by vlastnoručně tu firmu sundal a řekl by synovi: "Tak ty se stydíš za tátovo řemeslo? Copak ty jsi nějaká výroba obuvi? Ty jsi švec! Vždyť je to učiněná hrůza. Člověk kouká po firmách a vůbec to nepoznává. A co ten Volek naproti? Ten se také nějak zmohl. Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?" Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že je to jen taková reklama, víš? "Reklama?" vybuchl by starý pán, "u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha. Reklama je u mne poctivě udělaná bota nebo jarmara." Doktor Vlach povídal, že toho starého pána by to rozčilovalo, ale my že už jsme na to zvyklí. Přečteme firmu a hned si ji v duchu přeložíme do prosté mluvy obecné. Pánský módní salón, to je přece krejčí, návrhy, dekorace, interiéry, to je malíř pokojů, výroba železných konstrukcí, to je malý zámečník s jedním učněm, protože kdyby to byli dva takoví, tak už to budou spojené strojírny nebo tak nějak. Továrna dehtových výrobků, nad tím už byste zaváhali. Jen se nedejte zmásti, to je náš starý známý mistr pokrývač, a dehtové výrobky, které potřebuje, si z některé továrny pěkně kupuje. Já ho náhodou znám. Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let. Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje. Tito lidé se většinou smířili se svým životním standardem, ale je pochopitelné, že trvají na tom, aby se i jejich skříně otvíraly, skla v knihovně posunovala a aby nedocházelo k paradoxu, který by je nutil, aby proto, že nejsou bohati, musili kupovat každé tři roky nový nábytek. Moji rodiče, pokračoval doktor Vlach, také nebyli bohati, a jděte se podívat na naše staré dubové skříně! Bylo by to poněkud snesitelnější, kdyby dnešní řemeslníci nahrazovali svou menší dovednost a poctivost aspoň ochotou. Ale je tomu právě naopak. Mistr Krátký vám přinesl nová perka do bytu. To bývalo. Samozřejmě, že nemůžete chtít, aby vás navštívila výroba obuvi osobně. Když jsme jako děti něco doma na nábytku poškodili, řekl tatínek truhláři v naší ulici: "Mistře, potřeboval bych opravit to a to." Mistr truhlář poděkoval za zakázku a slíbil, že tam bude v minutě Pepík s vozejčkem. A případ v dnešních poměrech téměř neuvěřitelný: ten Pepík tam v minutě s vozejčkem byl, na mou duši, můžete se zeptat. Moje dcera, pokračoval doktor, má doma pro dítě takovou ohradu se svislými příčkami. Nedávno jedna ta příčka praskla, rozštípnuté dřevo trčelo výhružně vzhůru a člověk si darmo představoval, kdyby ten človíček, co se tam batolí, na to upadl. Tak jsem si řekl, že se postarám o to, aby to bylo zase v pořádku, aby ten capart také věděl, nač má dědečka. Protože jsem se stal stykem se řemeslníky značně skromným, ani v duchu mi nenapadlo, abych si počínal jako nebožtík tatínek, i vzal jsem tu posadu sám, jak jsem nejšikovněji dovedl, a nesl jsem ji k nejbližšímu velkovýrobci nábytku. Nečekal jsem, že se mnou bude jednat, jako kdybych mu přinesl objednávku na milión obývacích pokojů, ale také mne cestou netrápily úvahy, jestli se pan velkovýrobce dobře vyspal a jestli snad nepřijdu nevhod. Potřeboval jsem, aby mi to opravil, a byl jsem ochoten za to zaplatit, aniž bych smlouval. Prošel jsem průjezdem, pak špinavým dvorkem a vešel jsem do továrny o jedné malé místnosti a špinavém skladišťátku. Vysvětlil jsem panu továrníkovi, co bych potřeboval, když jsem byl předtím velmi slušně pozdravil. Můj pozdrav nebyl opětován a pán té provozovny se na mne podíval tak nevrle a nevraživě, že se můj výklad stal poněkud rozpačitým. Než jsem domluvil, pan velkovýrobce odešel, prásknuv za sebou dveřmi. Dva tovaryši se podívali rozpačitě na sebe, pak na mne, a pokrčili rameny. Vtom už mistr pootevřel dveře, kterými prve odešel, a řekl mi rozzuřeně: "S takovými věcmi se nemáme čas zdržovat!" a práskl dveřmi ještě hlučněji než prve. Domnívám se, že kdyby někdo přišel do UP závodů, aby mu spravili polámaný žebřík, že by s ním jednali slušněji. Nepřeju nikomu nic zlého, končil doktor Vlach, a mé nervy nepotřebují vzrušujících podívaných jako dráždidel, ale kdybych se dověděl, že podle neprávem zapomínaného způsobu, užívaného za Karla IV. blahé paměti, budou tohohle mistra truhlářského potápět v koši do Vltavy, šel bych tam už ráno, abych si na tu podívanou zajistil místo hned u zábradlí. ...

Jestli u toho výkladu byla teta Kateřina, určitě podotkla: "Ševče, drž se svého kopyta!"

Jinak já jsem minulý rok rekonstruoval barák a nejdivnější mi připadalo to, že všichni řemeslníci nabízeli svoje služby o sto šest, všude plno reklam a webových nabídek a nevyžádaných obchodních sdělení a stížností, jak jim Ukrajinci berou práci, ale když přišlo ke konkrétní domluvě, tak všichni byli najednou přetížení zakázkami, neměli čas, dávali dlouhé termíny a ty pak překračovali taky o 106....

no chlape neviem v ktorom meste žiješ ale ja som sa pred 11 rokmi odstahoval do prahy a remeslo robim neakych 17 rokov.musim povedat že tuna sa na pracu divaju pomaly lupou z 10cm.ak možem poradit tak dopredu dat max:50 percent ceny zakazky.ak tam dačo dojebu tak ich surovo poslat odkial prišli.mna to tiež sere že su ludia ktory robia hanbu poctivemu remeslu.prajem lepšie skusenosti do buducna.

Nejde úplně paušalizovat, ale všeobecný trend je skutečně tragický. Mám na to hypotézu, podloženou osobní znalostí mnoha případů geneze živnostníků.
Tito lidé se velmi často rekrutují z řad zaměstnanců - adeptů na propuštění, nebo již propuštěných z některých, nebo i z většiny následujících důvodů: nedostatečné pracovní výkony, špatná pracovní morálka, nezodpovědnost, nespolehlivost, šlendriánství, silné sklony k podvádění, nekvalifikovanost, ale třeba i všeobecná nešikovnost. Někdy ovšem disponují i mimořádně vysokým sebevědomím a téměř vždy schopností okecávat, což zlatě využijí při vábení kořisti.
Dokud jsou zaměstnanci, tak je nad nimi alespoň nějaký mistr, který na ně dohlíží a dbá na to, aby výsledná práce byla aspoň trochu přijatelná. Jakmile nejsou nikomu podřízeni, zábrany padají a chudák pak člověk, který jim skočí na oblbovací kecy, což je jediné co dobře ovládají, a na něco si je najme.
Shrnuto, takovýto "řemeslník" je člověk, který by se jako zaměstnanec dlouhodobě neuživil.

Proto všechna čest těm, kteří dělají práci poctivě a jejichž výsledky jsou ve shodě s očekáváním zadavatele. Škoda, že je člověk musí hledat jako oázu na poušti.