Já si vybavuji článek ještě z totality, snad z dikobrazu - někdo si stěžoval, že chtěl od oupíbíej (OPBH), aby udělali do staršího činžáku nové vchodové dveře, stejné jako ty původní co už dosloužily. Byl odmítnut, že to oni neumějí, to že se musí obrátit na umělecké truhláře. Tak ten článek byl pak o tom, že obyčejní zedníci umějí stavět z panelů, na stavění z cihel jsou umělečtí zedníci a například dlaždiči umějí spravovat díry v chodnících asfaltovými záplatami, na dláždění kamennými kostkami jsou umělečtí dlaždiči.

Výňatek z klasika:
...Bývaly doby, řečnil, kdy člověk, který šil boty, říkal si švec. A nejen že si to říkal, měl to také napsáno na vývěsním štítu, kde vedle obrázku vysoké dámské šněrovací boty bylo napsáno třeba: Alois Krátký, švec. A ten pan Krátký, mistr ševcovský, sedával večer u piva a vedl takovéhle řeči: "Milej zlatej, když já vám ušiju nový boty, můžete v nich jít pěšky na pouť na Svatou horu a zase zpátky za jedinej den, a až se vrátíte, tak nebudete línej a přijdete mi poděkovat, i kdyby to bylo v deset hodin večer. Takový já šiju boty." Jak víte, povídal dále doktor Vlach, ševci vymřeli. Nestalo se to tím, že by na ně přišla nějaká nemoc nebo že je zničila Baťova továrna. Přišla horší pohroma. V příští generaci se z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů začal švec stydět za to, že je ševcem, truhlář, že je truhlářem, zámečník, že je zámečníkem. Syn mistra Krátkého pracuje na tátově verpánku v témže kumbálku, ale na firmě má napsáno: výroba obuvi. Já vím, rozčiloval se doktor, že kdyby jeho táta vstal z mrtvých, že by vlastnoručně tu firmu sundal a řekl by synovi: "Tak ty se stydíš za tátovo řemeslo? Copak ty jsi nějaká výroba obuvi? Ty jsi švec! Vždyť je to učiněná hrůza. Člověk kouká po firmách a vůbec to nepoznává. A co ten Volek naproti? Ten se také nějak zmohl. Má tam napsáno: tovární sklad nábytku. On má továrnu?" Syn by shovívavě vysvětloval, že Volek nemá továrnu, že je to jen taková reklama, víš? "Reklama?" vybuchl by starý pán, "u mne to není reklama, u mne je to lež, klamání lidí a jalová pejcha. Reklama je u mne poctivě udělaná bota nebo jarmara." Doktor Vlach povídal, že toho starého pána by to rozčilovalo, ale my že už jsme na to zvyklí. Přečteme firmu a hned si ji v duchu přeložíme do prosté mluvy obecné. Pánský módní salón, to je přece krejčí, návrhy, dekorace, interiéry, to je malíř pokojů, výroba železných konstrukcí, to je malý zámečník s jedním učněm, protože kdyby to byli dva takoví, tak už to budou spojené strojírny nebo tak nějak. Továrna dehtových výrobků, nad tím už byste zaváhali. Jen se nedejte zmásti, to je náš starý známý mistr pokrývač, a dehtové výrobky, které potřebuje, si z některé továrny pěkně kupuje. Já ho náhodou znám. Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let. Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje. Tito lidé se většinou smířili se svým životním standardem, ale je pochopitelné, že trvají na tom, aby se i jejich skříně otvíraly, skla v knihovně posunovala a aby nedocházelo k paradoxu, který by je nutil, aby proto, že nejsou bohati, musili kupovat každé tři roky nový nábytek. Moji rodiče, pokračoval doktor Vlach, také nebyli bohati, a jděte se podívat na naše staré dubové skříně! Bylo by to poněkud snesitelnější, kdyby dnešní řemeslníci nahrazovali svou menší dovednost a poctivost aspoň ochotou. Ale je tomu právě naopak. Mistr Krátký vám přinesl nová perka do bytu. To bývalo. Samozřejmě, že nemůžete chtít, aby vás navštívila výroba obuvi osobně. Když jsme jako děti něco doma na nábytku poškodili, řekl tatínek truhláři v naší ulici: "Mistře, potřeboval bych opravit to a to." Mistr truhlář poděkoval za zakázku a slíbil, že tam bude v minutě Pepík s vozejčkem. A případ v dnešních poměrech téměř neuvěřitelný: ten Pepík tam v minutě s vozejčkem byl, na mou duši, můžete se zeptat. Moje dcera, pokračoval doktor, má doma pro dítě takovou ohradu se svislými příčkami. Nedávno jedna ta příčka praskla, rozštípnuté dřevo trčelo výhružně vzhůru a člověk si darmo představoval, kdyby ten človíček, co se tam batolí, na to upadl. Tak jsem si řekl, že se postarám o to, aby to bylo zase v pořádku, aby ten capart také věděl, nač má dědečka. Protože jsem se stal stykem se řemeslníky značně skromným, ani v duchu mi nenapadlo, abych si počínal jako nebožtík tatínek, i vzal jsem tu posadu sám, jak jsem nejšikovněji dovedl, a nesl jsem ji k nejbližšímu velkovýrobci nábytku. Nečekal jsem, že se mnou bude jednat, jako kdybych mu přinesl objednávku na milión obývacích pokojů, ale také mne cestou netrápily úvahy, jestli se pan velkovýrobce dobře vyspal a jestli snad nepřijdu nevhod. Potřeboval jsem, aby mi to opravil, a byl jsem ochoten za to zaplatit, aniž bych smlouval. Prošel jsem průjezdem, pak špinavým dvorkem a vešel jsem do továrny o jedné malé místnosti a špinavém skladišťátku. Vysvětlil jsem panu továrníkovi, co bych potřeboval, když jsem byl předtím velmi slušně pozdravil. Můj pozdrav nebyl opětován a pán té provozovny se na mne podíval tak nevrle a nevraživě, že se můj výklad stal poněkud rozpačitým. Než jsem domluvil, pan velkovýrobce odešel, prásknuv za sebou dveřmi. Dva tovaryši se podívali rozpačitě na sebe, pak na mne, a pokrčili rameny. Vtom už mistr pootevřel dveře, kterými prve odešel, a řekl mi rozzuřeně: "S takovými věcmi se nemáme čas zdržovat!" a práskl dveřmi ještě hlučněji než prve. Domnívám se, že kdyby někdo přišel do UP závodů, aby mu spravili polámaný žebřík, že by s ním jednali slušněji. Nepřeju nikomu nic zlého, končil doktor Vlach, a mé nervy nepotřebují vzrušujících podívaných jako dráždidel, ale kdybych se dověděl, že podle neprávem zapomínaného způsobu, užívaného za Karla IV. blahé paměti, budou tohohle mistra truhlářského potápět v koši do Vltavy, šel bych tam už ráno, abych si na tu podívanou zajistil místo hned u zábradlí. ...