Pochybuji, že by existoval nátěr, tedy něco jako lak, který by byl dostatečně odolný vaření a byl dostupný. Technologicky, jako třeba nanášení telonu to možné je, ale těžko v domácích podmínkách.
Jediné, co by bylo možno zrealizovat je eloxování. To by se dalo i v domácích podmínkách realizovat. Kysličník hliníku je velmi mechanicky i chemicky odolný. Nejdříve povrch dokonale vyčistit a nejlépe vyleštit a pak provést eloxování kyselinou a el proudem.
Ale ani elox není zcela odolný kyselinám, ale vzhledem ke kyselosti potravin, by snad vydržel.
Nejsnažší by asi bylo, hliníkové nádobí vyměnit za nerezové, nebo s povrchovou úpravou.
Ale můj názor je asi takový. Množství hliníku,které se do potraviny uvolní asi nebude tak velké. Bylo by zajímavé, kdyby to bylo možné zvážit přesně když je nový a potom třeba po deseti letech používání. O kolik by hrnec ubyl, rozpouštěním hliníku. Pak vypočítat denní přísun hliníku v potravě. Potom třeba porovnat s některými léky, třeba na snížení kyselosti v žaludku (antacida),která některá obsahují hliník jako účinnou látku.
Negativní účinky na organismus se sice předpokládají, ale myslím, že seriózně dosud prokázané nebyly
Ještě ke konci dotazu. Myslím, že v případě vaření neutrálních potravin, s nízkou kyselostí, nebo třeba na tuku, je rozpouštění hliníku zcela nepatrné. Třeba kyselé zelí bych v tom asi nevařil. Myslím, že například rýže, má charakter spíš zásaditý, jako třeba brambory, takže tam by rozpouštění také mělo být nízké.