Staré dobré, klasické, ocelové žiletky například Diu Jevíčko, které se výborně používaly nejen na holení, ale i do zvláštního řezátka na vlasy (hřebínek se žiletkou) nebo řezátka na párání nití při šití, nebo na škrábání tuše z výkresů na pauzák při opravách špatných čas nebo kaněk, nebo na jiná řezání, nebo dokonce na měření zdvihu ventilů u spartaku a podobných aut, byly natolik pevné, že pokud se nezlomily nebo na nich neudělaly zuby, daly se částečně doostřit.

Podobně jako se obtahovala břitva na řemenu, se daly opatrně nabrousit i žiletky (ale mnohdy se i šikovný muž sám pořezal). Někteří muži, zvyklí hodně šetřit, si před holením žiletku ještě trochu obtáhli nebo řekněme nabrousili ohlazením břitu o bříško palce (samozřejmě ne ve směru ostří, ale celou šírkou ostří se jelo po kůži bříška palce) a děti a vnoučata ječely strachy, že se děda nebo táta řízne. Podobně jako při holení břitvou.

Nové žiletky z druhé poloviny minulého století s teflonovou vrstvičkou (Wilkinson Sword a podobné) měly už mnohem měkčí plech a lehko se na nich třeba i jen holením tvrdých fousů udělaly zuby a s tím už nikdo nic neudělal.

Moderní holítka jsou natolik kvalitní, že se dají používat mnohem mnohem déle než původí žiletky.