Klepat kosu je věda. Mě to naučil děda, také jsem byl coby dítko školou povinné. Dodnes umím naklepat kosu, leč nerad to dělám, dá to docela dřinu, dvě hodiny minimálně.

Vzpomínám na mládí v chatě... To jsme se s kamarády trošku zapomněli v místním pohostinství, neb bylo velmi pohostinné. A jak to bývá, rádi bychom si ráno poněkud přispali. Jenže soused začal mlátit kosu někdy v půl sedmé ráno. A třískal do ní jak hluchej do vrat hodinu. S každým úderem do čuby se nám rozezvonil mozek v hlavě a snažil se vyskočit nosem ven. Další hodina byla k nepřežití. Každá prda dlouze doznívala v obou hlavách, kdy ta vnitřní hlava byla větší a pulzovala v rytmu toho mizerného kladiva. Po třetí hodině příšerného zvonění kosy jsme se vypotáceli ven a v očích měli vraždu. Když ty mátohy viděl soused a výraz našich xichtů, zahodil kosu a kladivo a zmizel. Sesunuli jsme se do lehátek a zvedli ve čtyři odpoledne...