Nabíjení přes žárovku využívá kouzlo nelineární charakteristiky závislosti odporu vlákna (a tím i protékajícího proudu) na teplotě vlákna (viditelně tedy na tom, jak silně žárovka svítí).

Princip nabíječek, které mají ve výstupu sériově zařazenou žárovku je zhruba zjednodušeně ten, že
a) při nabíjení vybitého akumulátoru, na kterém je menší napětí než při nabití, je rozdíl napětí mezi výstupem nabíječky a napětím akumulátoru větší, žárovkou teče větší proud, víc svítí, má teplejší vlákno, tím pádem má vyšší odpor a tím pádem i teče menší proud
b) při nabíjení již takřka nabitého akumulátoru je rozdíl mezi napětím výstupu a nabíječky malý, žárovka již skoro nesvítí, má malý odpor, málo brání průchodu nabíjecího proudu, a tak se skoro nabitý akumulátor nabíjí skoro stejným proudem jako vybitý.

Žárovka tedy slouží jako jednoduchý stabilizátor proudu. Jednoduchý, laciný, funkční.

Autor dotazu zřejmě navazuje na dříve používané jednoduché nabíječky tvořené pouze transformátorem (s pojistkou samozřejmě), jednou jedinou usměrňovací diodou (a tak vznikl tepající pulzní proud s frekvencí 50 Hz, který je pro nabíjení Pb akumulátorů prý vhodný kvůli "odpočinutí" chemikálie v průběhu půlperiody s nulovým napětím) a se stabilizační žárovkou na výstupu (a další pojistkou).

Zájemci o nabíječky a nabíjení zřejmě znají publikaci autorské dvojice Ručka, Arendáš.