Primus je na petrolej

(resp. ten původní, koukal jsem na internet a teď se tak jmenují i třeba plynové). Asi ještě někde mám skládací. Je tam malá nádržka na líh co se používá k ohřátí petrolejového hořáku. Vzpomínám si na Tři muže ve člunu:

...„konvici na čaj, kotlík a lihový vařič.“
„Jen ne petrolej!“ dodal s významným pohledem George a Harris i já jsme přikývli. Jednou jsme si s sebou vzali vařič petrolejový, ale to „již nikdy více!“ Ten týden jsme měli dojem, jako bychom žili v krámě s petrolejem. Plechovka s tím petrolejem totiž tekla. A když odněkud teče petrolej, to si teda nepřejte. My jsme tu plechovku měli v samé špici lodi, a ten petrolej tekl odtamtud až ke kormidlu a cestou se vsákl do celé lodi a do všeho, co v ní bylo, a natekl do řeky a prostoupil celou scenérii a zamořil ovzduší. Někdy foukal západní petrolejový vítr, jindy východní petrolejový vítr; ale ať už přicházel od sněhů Arktidy nebo se zrodil v nehostinné písečné poušti, k nám vždycky doletěl stejně prosycený vůní petroleje. A náš petrolej tekl dál a poničil i západy slunce; dokonce i
měsíční paprsky určitě už zaváněly petrolejem. V Marlow jsme se mu pokusili utéci. Loď jsme nechali u mostu a přes město jsme se vydali pěšky, abychom tomu petroleji unikli; táhl se však za námi. Za chvilku ho bylo plné město. Pustili jsme se přes hřbitov, ale tam zřejmě nebožtíky pochovávali v petroleji. I Hlavní třída smrděla petrolejem; divli jsme se, jak tam lidi dokážou bydlet. A tak jsme ušli kilometry a kilometry po silnici k Birminghamu; ale ani to nebylo nic platné, i ten venkov se koupal v petroleji.

Na konci tohohle výletu jsme se o půlnoci všichni sešli na opuštěné pláni pod takovým olysalým dubem a zakleli jsme se strašlivou přísahou (kleli jsme kvůli tomu neřádu samozřejmě celý
týden, ale jenom tak normálně, středostavovsky, kdežto teď to byl úkon slavnostní) - zakleli jsme se tedy strašlivou přísahou, že si už jakživi nevezmeme na loď petrolej...