Ano, právě v tom stlačení je "nutné umění". Subjektivně mi přijde, že v průmyslově vyráběných šunkovarech nižších cenových kategorií je jedna velmi slabá pružina. Logicky, u levného výrobku není možné dostatečně materiálově nadimenzovat pevnostní vlastnosti pro silnou pružinu a málokdo je kulturista, aby s tím doma holýma rukama zápasil. Soudržnost šunky tkví právě ve spojce (když pominu průmyslovou chemii, kterou nechci přidávat), kterou je maso spojeno a tvoří kompaktní finální podobu šunky. Přesto je nutné masu velmi silně slisovat. V těch větších a mohutnějších téměř polo/profi formách je právě proto více pružin. Také to bývá nahrazeno takovými postranními aretačními západkami, které drží zatlačené víko dovnitř nádoby. Napadlo mě dělat šunku ve sklenicích, protože mám samo-domo vyrobený svařený "lisovací stojan" na sklenice rýhovky s gumičkou (aby dobře guma chytla). Stojan funguje na principu, že po zavaření se ještě sklenice dají do stojanu dojít a přes dřevěné podložky se na víčka přitlačí zašroubováním šroubu, který drží v matici navařené v horním rámu. U sklenic je však problém v tom, že jsou v horní části k hrdlu zůžené a šunku z nich nelze vyklepnout. Prošel jsem zásoby, a všechny sklenice mám se zůženým hrdlem.