El ohradník není tak jednoduchá věc, jak to vypadá.
V zásadě se jedná o to, aby výboj byl tak velký, aby silně "kopnul", ale aby v žádném případě neublížil.
Z hlediska bezpečnosti zásahu proudem, je stanoven "bezpečný proud". Ale tento proud, který je bezpečný, zase nedokáže vyvolat "kopnutí". Aby proud procházející tělem vyvolal silný vjem, musí být tak silný, že velmi přesahuje tzv. bezpečný proud. Tím by za určitých okolností byl smrtelný. V tom je technický problém.
Ale naštěstí bylo vyzkoumáno, že proud procházející tělem, i v hodnotách smrtelných, pokud má dobu trvání kratší, než
je určitá doba v době trvání srdečního rytmu (nebudu blíže rozebírat, lze to ukázat na kardiografu), Tak i takhle velký impuls nevyvolá zástavu srdce ani jiná poškození.
Proto profesionálně vyráběné ohradníky mají tak velký proudový impuls a napětí, že vyvolají značný vjem a dále, aby hodnota náboje byla schopna kapacitně nasytit předpokládanou kapacitu vedení, bez podstatného poklesu napětí.
Tedy kapacita výboje je značná a při delším trvání by výboj mohl ublížit.
Proto existují normy, které udávají maximální kapacitu výboje a dobu trvání (ms).
Tedy výboj je značný, ale je časově omezen na dobu, při které neublíží. (hodnoty z hlavy nevím, dají se vyhledat).
K amatérské výrobě. Existuje řada různých návodů ke stavbě z indukční cívky.
Ono to jakž takž nějak funguje. Naštěstí výboj z indukční cívky má dostatečné napětí a výkon výboje není tak velký a náboj včetně trvání nedosahuje nebezpečných hodnot. Ve skutečnosti (a naštěstí) tento impuls ani zdaleka nedosahuje proud impulsu profi ohradníku.
Nevýhodou je to (z funkčního hlediska) právě to, že impuls z indukčky je proudově celkem slabý, při vysokém napětí.
Potom stačí zvlhnutí izolátorů, nebo stvol trávy dotýkající se drátu, aby se impuls svedl do země a ohradník byl nefunkční.
K tomu u profi ohradníku dochází též, ale svodů musí být podstatně více, protože ohradník produkuje proud se značnou rezervou (ale s omezením času). Takže jeden dva i více dotyků trav výkon příliš neomezí, jeden stvol se dokáže impulsy i "odstřílet".
Dalším problémem je to, že náboj impulsu musí nasytit kapacitu vedení.
Pokud má například napětí 5000V a chceme li, aby se 5000V objevilo na vodiči, musí mít výboj takovou hodnotu, aby se kapacita vedení plně nasytila. Pokud je výboj nedostatečný, nestačí se kapacita nasytit a napětí na vodiči klesá s hodnotou nabití vodiče. Indukčka z auta nemá moc velký výkon, proto stačí nasytit s přijatelnou hodnotou jen kratší vedení.
Dlouhé vedení se nestačí kapacitně nabít a napětí na něm může být nedostatečné.
Proto takovéto ohradníky můžou stačit jen na malé ohraničené výběhy a podobně. Na pastviny, kde vodič může mít i kilometry to nestačí.
Tedy pro nevelké výběhy je možné, s vědomím těchto nedostatečností takový ohradník vyrobit.
Jinak je celkem jedno, jaké zařízení zprostředkuje přerušování.
Lze elektronicky, nebo nějakým reléovým cyklovačem. Ale pozor. Klasický tepelně mechanický přerušovač od blinkrů, jako byl například ve starších škodovkách to dobře nezvládne. Ten má stav sepnuto a při vypnuto je přes kontakty topný drát, který zprostředkovává cyklování. Tedy nedochází u úplnému přerušení. To by značně snižovalo účinnost.
U nějakého elektronického tento problém asi nebude.
V každém případě, aby indukčka správně fungovala, musí tvořit zákmit na kombinaci L-C.
To se u zapalování děje pomocí kondenzátoru, připojeného přes kontakty přerušovače.
Lze tedy zapojit kondenzátor který je u klasického zapalování v rozdělovači u třeba Š120.
Tento kondenzátor v případě použití relé, zároveň chrání kontakty při indukční zátěži.
Pro správnou funkci cívky by ale bylo vhodné, tento kondenzátor použít i přes výkonový tranzistor el. přerušovače.
Pokud to zkonstruuješ, dej na vedení cedulky "pozor elektrický ohradník" dají se koupit a je to povinnost.
Jdu si dát jedno.