TEORETICKY je kapacita dané součástky poměrně neměnný údaj, ale:
Jestli se po těch letech pamatuji dobře, pak "kapacitanci" neumíme změřit a měříme ji tedy zprostředkovaně. Metodou "přímou" měříme proud, kterým se nabíjí konenzátor a ten odečteme ze stupnice. Při tom ale nevíme jistě, jestli byl před měřením kondík zcela vybit, nebo třeba nabit na opačnou polaritu, nevíme nic o zbytkové kapacitě před měřením... To platí u měření v DC obvodu. U měření AC pak zase měříme (zdánlivý?) proud ciklicky se opakujícího nabíjení a vybíjení kondíku, který se ale mění s frekvencí i napětím, při tom navíc (hlavně u svitkových) vstupuje do měření jejich "indukce" (jsou přeci namotaný do svitku-cívky), u obou metod pak "resistance", daná vlastnostmi izolace a ty se mění s napětím...
Zkrátka ověřit na praktickém příkladu teoretické předpoklady, znamená především detektivně vypátrat všechny "lži", kterými se nás snaží praxe zmást a kterými si teorie "usnadňuje" cestu, aby její "pravda" platila OBECNĚ. Je to tedy také o filosofii a o stanovení "chyby měření" (najít ji, posoudit, nakolik významně ovlivňuje výsledek a "odečíst ji" od výsledku) ...
A ještě jeden typ - "Za pár špinavých zlaťáků" si (na internetových v aukcích) sežeň starý, ale dost citlivý a relativně přesný (třeba školní, či laboratorní) měřáky.
...A kouří se z mé staré hlavy a s kouřem unikají do nenávratna další a další mé znalosti, nabyté v bolestech učňáku, ještě "v dobách dřevěné elektroniky"