Zdá se mi to (jakožto milovníkovi koček) neřešitelné přijatelnými způsoby. Kočky se mezi sebou snaží vyřešit otázku dominance a málokterý chce být tím vzadu. Ten venku za sklem prostě nemá pocit, že férově zvítězil, dožaduje se i osobního kontaktu.
Jedině ta voda, ideálně když kočka neví, že jsi strůjcem kropení.

Tohle martýrium s cizími kočkami máme párkrát zažito. Záleží na tom, jak silní jedinci jsou momentální součástí domácí kmenové smečky. Kdysi dávno jsme měli starého ale ostrého kocoura a ten si poradil se vším, nikdo na dvůr se k nám neodvážil. Ani ho nijak nebavily kočky, dával přednost klidu a spaní v dětském kočárku venku ve stínu nebo doma na gauči. Kočičí dvířka nemáme, vrátné děláme osobně.

Máme slabost (jak tu píše někdo výše) nakrmit i cizí chudinku, když se u nás objeví, pár takových "čistě venkovních" koček se pak u nás zabydlelo (na pár dní, pár měsíců).

Jednou se k nám přidružil zhruba 3-letý potulný kocour a s tím naším ostrým Tomišem se kupodivu tolerovali. Nový přijal úlohu kocoura podřízeného. Jenže pak dcera přinesla dvě malá koťátka, kocourka a kočičku (dožla se u nás 12 let) a když jim bylo kolem 4 měsíců, začal je vyhánět ze dvora a bít. Najednou se nedal chytit, nedal se ze dvora zahnat (předtím k nám chodil jen občas, párkrát týdně). Tomu našemu starému to bylo jedno (jeho "děti" to nebyly). Koťata jsem museli na noc schovávat do chlívku, aby je ten mamlas nezahnal někam daleko a neztratila se. Vyřešilo se to naštěstí samo, najednou byl prostě pryč a už se neukázal.