Pokud není palubková podlaha položená na dokonale suchém podkladu, je lepší ji nechat přírodní, nelakovat. Například podlahové palubky 25-30 mm silné (zvláště položené na nepodsklepeném podkladu, ze kterého přirozené vlhkost stoupá i do palubek a z nich se normálně odpařuje) v sobě po několik let drží přirozenou vlhkost a nalakováním se v ní zavře. Stejně tak jako když se na čerstvě položené palubky položí PVC. Pod ním se srazí vlhkost a to je živná půda pro různé mikroorganismy, houby a plísně, které palubky mohou rychle ničit nebo může začít být cítit hniloba.

Například když si na palubkovou podlahu položíte pod kamna plech, na kterém stojí kamna, uhlák a popelník při vybírání kamen, a po roce, po dvou náhodou dáte kamna pryč a plech sundáte, zjistíte, že je pod ním dřevo zčernalé nebo zmodralé.

Palubky nedávat přímo od zdi ke zdi a netěsnit okrajovou lištou. Dobrá je lišta s větracími mezerami, aby podlaha mohla u okrajů stěny dýchat. Pak je všechno OK, palubková smrková podlaha je příjemná na chůzi, zajímavě vzhledná, snadno se vysává vysavačem, případně (a pouze v nejnutnějším případě) se dá setřít vlhkým hadrem.
Dřív bylo běžné, že se doma (a samozřejme i v obchodech a hospodě) lidé nezouvali a chodili v botech a prkená nebo paluková podlaha se běžně drhla rejžákem (hrubým kartáčem z rýžové slámy) vodou a dalšími přípravky. Také se napouštěla voskem (bezbarvým, bílým nebo i červeným tak zvaným hydrovoskem) a leštila. Taneční parket musel klouuuuuzat. A palubky a prkna vydržela dlouho i když se v některých místech prošlapala.

Palubky se dají natřít i speciálním tvrdým lakem, jsou vzhledné, lesklé, snadno se uklízejí, ale chůzí i přirozeným pružením dřeva lak popraská a do trhlinek se dostává nečistota nebo se lak může odlupovat. Přírodní palubky jsou hezké, přírodní i když pro batolata hrozí nebezpečí zadření třísky z míst, která jsou odřená nohama židlí nebo špatným ohoblováním.