Asistoval jsem jedné kamarádce při štukování paneláku. I povolala svého bratra, vyučeného zedníka aby jí pomohl servat tapety, natáhnout štuk a vymalovat. Bratr dorazil do Prahy, z kufru automobilu vytáhl kyblíček, zpola naplněný štukem, že musí vystačit na celý obývák, neb se natahuje v tenké vrstvě. Já, ostřílený Pražák jsem však na rozdíl od něj věděl, co nás pod tapetama čeká a tak jsem se hromádce štuku srdečně vysmál a pravil, že měl těch kýblů přinést aspoň pět a vrchovatejch. "Pchchchee!" odvětil sebevědomě. Ovšem po prvních stržených kusech tapet mu jeho "pche" tvrdlo na tváři rychlejc než sádra a sebevědomí začal vláčet někde u podrážek. Panel nebyl krásně hladký, ale snažil se spíš více než méně vypadat, jak pohraniční řopíky po testu nepřátelských kulometů.